Život s bílou holí, naslouchadlem nebo na vozíčku rozhodně není procházka růžovou zahradou. Člověk musí každodenně překonávat spoustu bariér, které na něj číhají na ulici i mezi lidmi v okolí. Jaké to je být v kůži někoho, kdo se s takovými překážkami potýká, si vyzkoušela část 7. třídy při hodině literatury.
Přečetli jsme si v čítance příběh o australském chlapci, kterému obrna znemožnila pohybovat se jako my. A pak už jsme si mohli prožít na vlastní kůži život s omezením. Prošli jsme postupně stanovišti: NEVIDÍM, NESLYŠÍM, NEMLUVÍM, NECHODÍM, NEMŮŽU POUŽÍVAT RUCE. Vyzkoušeli jsme, jaké to je, když je člověk odkázaný na berle. Co je pro nás běžná procházka, to je pro zrakově postiženého hotová překážková dráha. I když je takový člověk vybavený bílou holí. Zjistili jsme, v jak ošemetných situacích se ocitá sluchově postižený. Uvědomili jsme si, jak často člověk potřebuje pomoc někoho druhého – třeba když se má obléknout a může hýbat jen jednou rukou.
Naším cílem bylo připomenout si, že handicapovaní lidé žijí mezi námi a někdy potřebují naši pomoc. Po dnešku už víme o něco víc, jak jim pomoci můžeme. A hlavně víme, že žít s handicapem není snadné.
Žáci sedmé třídy.
